„Mnoho lidí něco takového neudělá. Když vydělají podnikáním peníze, použijí je pro sebe, málokdo je investuje do zvelebení místa, kde žijí a udělá zároveň něco pro cestovní ruch,“ tvrdí starosta Letohradu Petr Fiala, když vysvětluje, proč si tolik váží ředitele a majitele zdejšího Muzea řemesel Pavla Tacla. „Pamatuji se, že když jsem jako dítě procházel Novým dvorem, byly to polorozbořené sýpky. On je odkoupil a ze svých peněz a z toho, co vydělal podnikáním, je zrenovoval a sehnal všechny sbírky.“

Když o vzniku svého muzea začne hovořit sám Pavel Tacl, zní jeho vyprávění jako povídání o něčem, co vzniklo vlastně přirozeným během věcí. Přesto pohled očí při jeho slovech i tón hlasu svědčí o tom, že je přeci jen hrdým rodičem muzea, které do Letohradu táhne mnoho a mnoho turistů. „Vznik muzea nebyl nijak složitý. Když jsme před těmi zhruba pětadvaceti lety hledali prostor pro výrobu, našli jsme ho tady ve vedlejší budově, ovšem podmínkou majitelů bylo, že si k tomu musíme vzít i tuto barokní sýpku, která byla v poměrně špatném stavu. Na jednu stranu mi nic jiného nezbývalo, na stranu druhou jsem se do té sýpky už při první prohlídce trošku zamiloval,“ vykládá o tom, co předcházelo vzniku muzea pan Tacl. „Říkal jsem si, sem se nic jiného nehodí, než nějaká expozice starých řemesel.“

K nim měl Pavel Tacl podle svých slov odjakživa blízko. „Když jsem začal shánět exponáty, ozývala se mi řada lidí, kteří ale nabízeli celé soubory. Bylo to úžasné, byly to příběhy člověka napsané v tom, co po něm zůstalo. Navíc jsem se vždycky snažil, aby nešlo jen třeba o stroj, ale aby k němu byly i výkresy, polotovary, výrobky, výuční list řemeslníka. A hned napoprvé se toho sehnalo víc, než by se do těch dvou pater vešlo,“ říká s úsměvem Pavel Tacl. „Takže bylo jasné, že se bude dělat třetí patro, pak se dělala druhá budova, třetí budova, čtvrtá budova a pátá budova…“

Hezkou odpověď dává na závěr povídání Pavel Tacl na otázku, zda ho někdy dřív napadlo, že se stane provozovatelem tak rozsáhlého muzea. „Tak to určitě ne. Ale ono to samo vyplynulo z těch nabídek, které jsme dostávali. A když to bylo krásný, tak jsme do toho šli,“ říká s úsměvem.